Čemu mě naučily porody mých dětí

07.05.2017 16:13

Je to 9 let, co se k nám narodil náš prvorozený syn Toník. Za další dva roky následovalo narození Johanky a za další dva roky narození Madlenky. Každý rok touhle dobou vzpomínám na ten zázrak zrození a zvědomuji si, jak mě tahle zkušenost proměnila a co vše mi dala.

SÍLA

Je to především obrovská síla, která se v nás ženách skrývá. Mnohdy jí objevíme až během porodu svého dítěte, pokud je nám umožněno rodit vlastními silami. Je to síla, která rodí naše dítě, nezávisle na naší vůli. Stačí ji nechat působit, nebránit se jí, nebojovat s ní a nejít proti ní. Stačí když jí uvolníme cestu a následujeme ji. Je to obrovská síla, jejíž objevení nás může velmi posílit i v dalším životě, dodat nám větší odvahu a sebevědomí.

Je to také síla, která nám může působit bolest. Bolest, která může být velmi silná až nesnesitelná. Může to být ale také bolest, která nás vede a ukazuje nám tu správnou cestu – jakou polohu zrovna zvolit pro dobrý postup miminka pánví a porodními cestami, kde je potřeba se uvolnit, otevřít a pustit miminko ven. Pak se bolest sama rozpustí a cítíme spíše tlak nebo možná bolest, která je však dobře snesitelná a také obrovskou sílu, se kterou se rodí naše dítě.

Můj muž se mě bezprostředně po prvním porodu zeptal, jaké to bylo a jestli to bolelo, jak se to o porodu říká. Těžko se mi to vyjadřovalo slovy, ale bolest určitě nebylo to hlavní slovo, které bych si s porodem spojovala. Napadlo mě takové podobenství:

Je to jako když si vezmeš na záda těžký batoh a vydáš se na vysokou horu. Ze začátku se jde vcelku v pohodě. Postupně tě začnou tlačit a pobolívat různé části těla a začne to být dřina. Možná občas během cesty pocítíš, že už toho máš dost, ale zároveň tě to žene dál k vysněnému vrcholu. A dokonce si to můžeš užívat, tak jako horolezec, který se dobrovolně vydává zdolat obtížnou horu, přestože ví, že možná bude náročné a že to bude dřina. Víš, že už nemůžeš zpátky, stoupáš stále dál a čekáš, až se za horizontem vyhoupne vrchol. A on se nakonec objeví, často ve chvíli, kdy už si myslíš, že snad vypustíš duši. Když na něj vystoupíš, shodíš ze sebe ten těžký batoh, tak přijde obrovská úleva a obrovské štěstí... Někdy je ta hora vyšší a strmější a dá nám více zabrat a někdy je to vcelku snadný kopec, na který si jen tak vyběhneš s lehčím batůžkem.

DŮVĚRA A INTUICE

S každým porodem jsem v sobě objevila důvěru ve své tělo, v přirozený porodní proces a také ve své dítě, které si spolehlivě hledalo cestu ven. Cítila jsem, že za mě nikdo neporodí a že to jsem především já a moje tělo a také moje dítě, čím je potřeba se řídit. Stačilo ponořit se sama do sebe, do svého nitra a vnímat vlastní vnitřní pocity a následovat to, co mi tělo říká. Naslouchat svému vnitřnímu hlasu, své intuici, která mě spolehlivě vede.

TRPĚLIVOST

To, že porod není proces, který bych mohla řídit, mi ukázal hned náš prvorozený. Uplynul 40. týden (tedy předpokládaný termín porodu), potom 41. týden a stále nic. Odpočítávat jednotlivé dny 42. týdne, jehož konec je považován za hranici normálního termínu porodu, chtělo pořádnou dávku trpělivosti. Velmi mi v tom pomohla moje porodní asistentka, která trpělivě kontrolovala srdeční ozvy a polohu miminka v děloze a trpělivě s námi čekala na spontánní příchod porodu. A ten skutečně přišel. Toník se narodil poslední den 42. týdne.

Další zkouškou trpělivosti byl velmi pozvolný nástup prvního porodu, který se začal hlásit už během dopoledne občasnými bolestmi v podbřišku a rozebíhat se pomalu začal až navečer. To už jsem byla na porod přichystaná a natěšená jako závodník na startu. Žádný rychlý rozjezd se ale nekonal. Nakonec jsme se s porodní asistentkou dohodly, že půjdu ještě spát, abych šetřila síly a nevyčerpala se hned na začátku. Teplá koupel a několik hodin zvláštního spánku, do kterého se mi odněkud „z dálky“ hlásily vlny porodních kontrakcí, udělaly své. Kolem čtvrt na dvě ráno mě probouzí lupnutí a odtékající plodová voda. Následuje 3 a půl hodiny intenzivní práce a miminko je venku. Spokojené, klidné a zcela v pořádku. Má něco přes 4 kg a já jsem až na drobnou oděrku zcela bez poranění, které by vyžadovalo jakékoliv ošetření. Opět díky trpělivosti a času, kterého nám bylo v závěru porodu dopřáno.

PODPORA

Podpora okolí, partnera a nejbližší rodiny, případně duly, kterou žena vyhledá a také zdravotníků, kteří se o ženu starají během těhotenství, porodu a šestinedělí, je pro ženu během tohoto období velmi důležitá. A bohužel je také tím, čeho se ženám v současném zdravotnictví mnohdy nedostává.

Musím znovu poděkovat porodní asistentce, která mě provedla mým prvním těhotenstvím, porodem a prvním týdnem po porodu za její podporu a láskyplnou péči. Děkuji za to, že mě dala potřebný prostor k tomu, abych mohla sama porodit své dítě a objevit krásu a dokonalost porodu. Úplně stačilo, že se mnou byla a svou klidnou a tichou přítomností mi dodávala klid a pocit bezpečí, nerušila mě zbytečným mluvením, vaginálním vyšetřováním a dalšími úkony, jen občas tiše poslechla srdeční ozvy a opět odešla do ústraní. V závěru porodu přidržela hráz a chytila miminko.

Podobné podpory se mi dostalo ve druhém a třetím těhotenství od skvělé lékařky. Obě měly společné to, že trpělivě sledovaly, jestli je vše v pořádku a nikdy zbytečně nestrašily možnými komplikacemi, které by s relativně nízkou pravděpodobností mohly nastat. Naopak dbaly na to, aby ani slovem v ženě nevyvolaly jakékoliv pochybnosti, trpělivě vysvětlovaly a podporovaly v tom, co je zdravé a normální. Nevyšetřovaly vaginálně, ale pohmatem přes břicho, tak jako se to dělalo dříve a jak to nadále praktikují porodní asistentky při své péči o fyziologicky těhotné a rodící ženy v některých vyspělých zemích (Velká Británie, Holandsko, Německo a další).

Během druhého porodu jsem už takové štěstí na porodní asistentku neměla a velmi jsem pocítila ten rozdíl, když je žena během porodu vyrušována dotazováním a opakovaným vaginálním vyšetřováním či tlakem na jeho provádění, přestože porod podle vnějších projevů dobře postupuje. A vidím to bohužel i jako dula během porodů, kterým jsem přítomna, jak neblahý účinek na průběh porodu a intenzitu porodních kontrakcí může vyrušování ženy mít a mnohdy bohužel také mívá.

Závěrem bych chtěla ocenit všechny porodní asistentky a také lékařky i lékaře, kteří plně respektují autonomii rodící ženy, respektují to, že to je právě žena, kdo rodí (a ne zdravotník, jak často můžeme slyšet), do porodu zbytečně nezasahují, ženu během porodu neruší a podporují ji na její vlastní cestě.

Všem ženám přeji, aby v sobě během porodu objevily onu ohromnou sílu, důvěru v sebe sama a ve své dítě, intuici, která je povede a tolik potřebnou podporu svého okolí. A také aby od svého porodu odcházely s pocitem, že jej dobře zvládly, ať už půjde o výšlap na menší kopec nebo náročný výstup na strmou a vysokou horu.

—————

Zpět